Léto 2023, výpal 15. a 16. 

První letošní výpal v Písku byl začátkem července, jen co jsme odvezli děti na tábor. Na převozy, skládání dřeva, glazování, výpal i vykládku bylo jen pár dní, takže se skoro nefotilo a až na zástavu srdce při pohledu na žároměrky při teplotě 1280 stupňů (ležely úplně všechny, i 1350!) proběhlo všechno celkem v klidu. Druhý výpal jsme dali v srpnu a oba tedy už vlastně bez větších ztrát a s docela pěkným výsledkem. Byla trochu obava jak si sasankovité vázy s dlouhými a hodně tenkými krčky s ohněm poradí a ustály to dobře, takže příště je ještě trošku povytáhnu. Na fotkách jsou věci z posledních dřevovýpalů dohromady s porcelánovými talíři. Ty se zatím ve dřevě pálit neodvažuji a hledám pro ně a pro lampová stínidla pec plynovou. Dřeva se nevzdávám, ta živost je nenahraditelná ale má přeci jen svoje omezení, dlouhý žár větší tvary z porcelánu neustojí (viz mísa “Pýchavka” dole ve fotkách).

************************************************************************************

Podzim 2022, výpal 14.

**************************************************************************************

Léto 2021, výpal 12. a 13.

Letošek byl kostrbatý, nakonec se mi podařilo vytočit zboží tak akorát na dva výpaly. Nádobí je povětšinou z černé kameniny s cínovou glazurou a navzdory neekonomičnosti tohoto konání jsem se rozhodla většinu obou pecí vyplnit talířema a plytkýma mísama.

Šperky, které jsem modelovala na jaře při zranění ramene mi hezky doplnily přízemí a prostor mezi nádobami, jen to chtělo překonat pár technologických úskalí. Spousta jich zařvala, ale ty co přežily jsou myslím docela pěkné. Mám ráda řeku a začínala jsem s myšlenkou na chrostíky, oblázky a vylovené poklady. Kupodivu zrovna chrostíkové náhrdelníky se vyprodaly nejdřív, je děsně fajn mít zákazníky, kteří mají podobně říční inklinace.

Porcelánu bylo letos míň a je to dobře, protože můj původní seladon neodpouští žádné odchylky od ideálu. Tudíž se může lehce stát, že je nedopálený nebo naopak přepálený, ačkoli okolní zboží vypadá všechno stejně. Přesně to se stalo ale naštěstí bylo porcelánu opravdu míň než jindy a broušení nebylo zas tak moc. Shodou náhod jsem v těchto výpalech testovala seladon nový a ten vypadá prozatím velmi dobře.

Dalším pokusem byly štůsky malých misek proložených mušlemi. Otisky mušlí jsou naprosto nádherné, ale dělají misku pro běžný režim nepoužitelnou. Protože se snažím dělat věci nejen krásné ale i praktické, tak mi to samosebou vadí ale v některých případech se mušle tak půvabně vnořily do porcelánové hmoty, že se tomu nedá úplně lehce odolat.

Ještě jsem si vyzkoušela Edmundovy dráťáky a pekáček dle Lisy Hammond, na fotkách lehce k poznání.

Uvažuju o nové, větší peci ale nemůžu se rozhoupat.

***************************************************************************************

Léto 2020, výpal 11.

Zeleno-modro-šedý seladon není složitá glazura ale dá se docílit jenom výpalem v redukčním prostředí pece s vytápěné plynem nebo dřívím. Já radši dřevo a co nejmíň zbytných pomůcek, takže mám malou pec otápěnou dřevem z pily asi kilometr vzdálené. Jak pálíme jsem už popisovala mockrát ale letos jsem s redukcí dělala fakt psí kusy, tak doufám, že jsem si všechno dobře zaznamenala. Mám na to notes, nejsem dobrodruh. Píšu si tam křivku každého výpalu a snažím se zopakovat ty zdařilejší, jenomže to je jenom takové teoretické vodítko, každý výpal se musí celý znovu prožít až do úplného zemdlení při chladnutí.
Že pak z pece, ze které šlehaly plameny a dým černý jak z pekla vytáhnu něco tak čistého a průsvitného mi pořád připadá jako zázrak.

Tenká špagetová ucha u vysokých hrnků v tom vedru bohužel trošku povolila, takže tvar už není dokonalý oblouk ale spíš velké psací Dé. Co se dá dělat. Široké porcelánové hrnky naopak vyšly parádně, musím si dát pozor na toušťku ucha.

Vyzkoušela jsem zase i pár novinek. Černá hlína s cínovou glazurou funguje ve vyšších patrech stejně úžasně jako v těch nižších, jenom ještě o trošku víc! Jsou to ty talíře, mísy, misky a hrnky, mísy a láhve,  určitě jí ještě zopakuji.  Pak ještě bylo pár jednotlivých experimentů, žádný co by stál v tuhle chvíli za řeč.

******************************************************************************************

Konec roku 2019

Vltavínové pokusy se mají k světu. V létě jsem kousíčky vltavínů ozdobila několik misek, zvonců a lampiček, vymyslela prototyp brože.

Vltavínové lampičky jsem nově na podzim pálila i v plynové peci na Florenci, všechno zdá se funguje jak má.

Na Florenci jsem si vypálila i hromadu espresso hrnečků a misek, silná redukce seladonu svědčí…

… nečekané políbení mědí ze sousední glazury taky není špatné!

******************************************************************************************

Je konec srpna 2019, máme za sebou 10 výpalů. Stále se učím a rčení, že prvních deset je zkušebních na mě určitě neplatí. Spíš tak dvacet… Zlepšujeme se ale určitě, poslední tři výpaly mají jen mimimální ztráty. Začátek výpalu jsme posunuli na 3:30 ráno abychom mohli končit ještě v lidskou hodinu a šli spát s dětma. Asi tak do 800 stupňů se o přikládání stará hlavně Evan, já se snažím trochu vyspat, pak obaluju pec všemožným izolačním materiálem, štípu dříví a krmím rodinku. Druhou půlku výpalu s redukcemi, výdrží a pomalým chladnutím už krmím pec sama. Stále nemáme nad pecí střechu, takže se všechno točí kolem počasí. Třeba po devátém výpalu začalo v noci pršt, takže jsem ve dvě ráno balila horkou pec do plachty…

*******************************************************************************************

Je jaro 2019, máme za sebou 7 výpalů. Každý z nich pomohl tomu následujícímu vyladit teplotní křivku tak, aby především seladony byly podle mé představy. Pálím výš, než jsem původně vůbec doufala, takže postupně vyměňuji popraskané cihly za nové, které snesou teplotu vyšší. Vychytávám, kam dát kukry s žároměrkami, kdy redukovat, co mi vlastně říká teploměr. Poslední tři výpaly jsem pec obalovala izolačním materiálem a přichycovala hůlkami od lyží a novinkou taky je, že po dosažení konečné teploty ještě nějakou dobu pálím dolů abych zpomalila chladnutí. Obvykle pálíme od 6 ráno a s Evanem se střídáme v obhospodařování dětí a pece. Na náročný závěr od 900 do 1350 stupňů pošlu už všechny večeřet a spát, tahle část je jenom na mně. Někdy po půlnoci je po všem, já ještě pár hodin trávím u pece a příštích třicet hodin počítám vteřiny, kdy ji budu moct otevřít.

Ohledně glazur jsem vyzkoušela několik seladonových receptů abych nakonec skončila u toho vůbec prvního. Temmoku bylo od začátku výborné, není co měnit, shino je pokaždé trochu jiné ale v zásadě se mi pokaždé taky líbí, takže taky prozatím neměním. To neznamená, že neexperimentuju. Ve studeném přízemí zkouším, co dělají různé kameninové hmoty s různými glazurami, zatím se zdají být mnohem tolerantnější než porcelán. Další novinka, které ještě čeká na dotažení je vltavín. Napadlo mě pokusit se zrecyklovat a zachovat úlomky tohodle jihočeského kamínku s vesmírným původem a vlastnostmi skla, konkrétně ty kousíčky, co odpadnou rytcům glyptik. Jsem na začátku, snad se letos něčeho doberu.

***************************************************************************************

V létě 2017 jsem si pořídila do Písecké letní dílny malou pec na dřevo. Zatím jsme s vypětím všech sil a za zapojení celé rodiny pálili jen dvakrát a protože to je přeci jen 100 km daleko a povinná školní docházka nás trošku brzdí, nějaký další pokus bude zase nejdřív o jarních prázdninách.

První pokus je kapitola sama pro sebe (viz zahradní skupltura v Písku pod pivoňkou), druhý už ale má docela výsledky. Pálila jsem točený porcelán glazovaný v několika různých celadonových glazurách, shino a temmoku, na něco přes 1350 stupňů Celsia.